LMS Software

Přehled výbojek

Existuje nepřeberné množství výbojek, které se liší svou funkcí, barvou světla, způsobem zapalování apod. Tento článek by měl sloužit jako malý přehled nejpoužívanějších výbojek.

Rtuťová výbojka

V těchto výbojkách vzniká světlo ve rtuťovém výboji při tlaku převyšujícím 100kPa. Hořák je tvořen z křemenného skla v němž jsou zataveny dvě hlavní wolframové elektrody a většinou jedna pomocná, která je připojena PTC termistor (teplotou jeho odpor stoupá). Vnější baňka je tvořena ze sodno-vápenatého (do 125W), nebo borito-křemičitého (nad 125W) skla, na kterém je nanesen luminofor. Sklo zároveň pohlcuje zbytkové UV záření.

Do série s výbojkou se vzařuje vhodně dimenzovaná tlumivka. Tento druh výbojek nepotřebuje k zapálení vysokonapěťový zapalovač, neboť má v sobě pomocnou elektrodu, která umožňuje start. Po zapnutí se nejprve vytvoří výboj mezi jednou hlavní a pomocnou elektrodou. Tento výboj ionizuje prostředí hořáku, až dojde k zapálení výboje mezi hlavními elektrodami.

Speciálním typem rtuťových výbojek jsou směsové výbojky. V baňce výbojky je umístěno wolframové vlákno, které je sériově spojeno s hořákem. Toto vlákno doplňuje spektrum rtuťové výbojky zejména v červené oblasti, navíc nahrazuje funkci tlumivky. Výhodou je rychlý náběh do plného výkonu a možnost nahrazení žárovek větších výkonů těmito výbojkami bez nutnosti použití předřadníku.

Konstrukce výbojky; 1 – nosný rámeček, 2 – hlavní elektrody, 3 – pomocná elektroda, 4 – molibdenová fólie, 5 – termistor, 6 – rtuť, 7 – vnější baňka, 8 – luminofor, 9 – závitová patice

Barevné podání výbojky

Výhody:

• Nízké pořizovací náklady (cena výbojky cca 1Kč/Watt)
• Nepotřebuje el. zapalovač (cena řádově 100Kč)
• Směsové výbojky nepotřebují ani předřadník

Barva světla:

• Záleží na luminoforu, studená bílá (viz obrázky)

Peťan | Sobota 3. 12. 2011, 13.40 | Elektronika | 1 komentář | 62x

1 - Vznik elektrického oblouku, vliv prostředí ...

Vznik elektrického oblouku, vliv prostředí a elektrické zátěže na jeho trvání, graf rozložení úbytku napětí na oblouku a využití tohoto poznatku v konstrukci spínačů.

Elektrický oblouk je elektrický výboj válcového tvaru soustředěný do tenkého sloupce, jehož jádro tvoří ionizovaný plyn (plazma).

Elektrický proud v plynech se za normálních podmínek nevyskytuje, ale může se vyskytovat za zvláštních podmínek. Tyto podmínky musí v plynu způsobit vznik volných částic (typicky elektronů) s elektrickým nábojem.

Peťan | Úterý 29. 11. 2011, 19.46 | Elektronika | 0 komentářů | 50x

4 - Princip zápisu na HDD, CD a Blu-ray disk.

Princip zápisu na HDD, CD a Blu-ray disk. Kapacity, značení, Rozdíl mezi CD a DVD

Pevný disk (zkratka HDD, anglicky hard disk drive)

je zařízení, které se používá v počítačích a ve spotřební elektronice (MP3 přehrávače, videorekordéry, …) k dočasnému nebo trvalému uchovávání většího množství dat pomocí magnetické indukce. Předchůdcem pevných disků je magnetická páska a disketa. Data jsou na pevném disku uložena pomocí magnetického záznamu. Disk obsahuje kovové nebo skleněné desky – tzv. plotny pokryté tenkou magneticky měkkou vrstvou. Hustota datového záznamu se udává jako počet bitů na měrnou jednotku plochy disku [bitů/inch2], [bitů/mm2]. Čtení a zápis dat na magnetickou vrstvu zajišťuje čtecí a zápisová hlava (vpravo). Dříve se na čtení používaly magnetodynamické hlavy, nyní se používá krystal měnící vodivost podle mag. pole. Na jednu plotnu jsou dvě hlavy, protože jsou data z obou stran, strana plotny, na které je magnetický záznam, se nazývá povrch. Hlava „plave“ na vzduchovém polštáři těsně nad povrchem, ve vzdálenosti řádově mikrometrů (10–6m).

Data jsou na povrchu pevného disku organizována do soustředných kružnic zvaných stopy, každá stopa obsahuje pevný anebo proměnný počet sektorů z důvodu efektivnějšího využití povrchu – povrch je většinou rozdělen do několika zón, každá zóna má různý počet sektorů na stopu. Sektor je nejmenší adresovatelnou jednotkou disku, má pevnou délku (donedávna 512 byte na sektor, nyní by se již po domluvě výrobců měly vyrábět disky s 4 KB na sektor). Pokud disk obsahuje více povrchů, všechny stopy, které jsou přístupné bez pohybu čtecí hlavičky se nazývají cylinder (válec). Uspořádání stop, povrchů a sektorů se nazývá geometrie disku.

V dnešní době pevné disky dosahují kapacity stovek GB až jednotek TB s přístupovou dobou okolo 8ms u standardních disků s rychlostí otáčení ploten (7 200 ot/min a 5 400 ot/min). U serverových vysokorychlostních (10 000 ot/min a 15 000 ot/min) disků pod 4ms. Přenosová rychlost je podle typu připojení. Disk připojený přes sběrnici ATA (IDE) komunikuje rychlostí 8,3MB/s (ATA 1) až 133MB/s (ATAPI 7). U disků připojených pomocí sériové sběrnice SATA jsou přenosové rychlosti 150MB/s (SATA 1. generace) až 600MB/s (SATA 3. generace).

Peťan | Úterý 11. 10. 2011, 19.02 | Elektronika | 0 komentářů | 126x